Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švýcarská kapela ELUVEITIE si před nahráváním akustického alba „Evocation II – Pantheon“ prošla svou již druhou kompletní výměnou sestavy. Těžko říct, co k těmto pravidelným přestavbám každou dekádu kapelníka Chrigela Glanzmana vede. Dost možná to bude obyčejná ponorka schovaná za obligátní vysvětlení: „Vzhledem k rozdílným názorům na další směrování…“. Dodrží-li svou tradici, má současná sestava čas do dalšího alba, tj. tak rok či dva. Jedním z nováčků sestavy „Mark III“ byl i kytarista Jonas Wolf. Jonas posléze do kapely dostal svou kamarádku ze studií, zpěvačku Fabienne Erni. A že šlo o dobrý tah, je znát na posledních dvou deskách.
Glanzmann sice do komponování ostatní členy kapely připouští a Wolf i Erni se autorský na několika skladbách podíleli, jejich vlastní tvůrčí idea je však táhle jiným směrem. Nakonec jsou o generaci mladší než kapelník a tak i jejich představa moderního metalu byla trochu jiná. Kapela svůj počátek datuje někdy do roku 2018 coby studentský projekt Fabienne Erni, ale zřejmě si muzikanti padli do noty a rozhodli se pokračovat. Další výrazná postava je Mirjam Skal, která má na svědomí neotřelé klávesové motivy a zvuk elektroniky. Libuje si v barvě vlasů jako Alissa White-Gluz a kromě kláves obohacuje nástrojový rejstřík i o theremin. O dva roky později vydali svůj debut „Eclyptic: Wake Of Shadows“.
V loňském roce došlo k podpisu smlouvy s Napalm Records. Nalodění se na palubu zaběhnutého vydavatelství je oproti prvotině vydané svépomocí (a s „crowdfundingovou“ podporou) samozřejmě znát. Ať už mluvíme o samotném zvuku a produkci alba nebo o možnostech propagace formou profesionálně provedených videoklipů. Ty jsou vizuálně zajímavé, plné barev, kontrastů a her se světlem, ve kterých se kroutí zpěvačka, méně klávesistka a minimálně dnes již takřka postradatelné mužské plémě.
Stylově se nacházejí někde mezi LACUNA COIL a DELAIN. V několika skladbách pak předvedou i zasněnost dávných nahrávek THE GATHERING. Italští pamětníci hlavní vlny gotického metalu mi přišli na mysl hned při první skladbě „Elegy“ nebo hned následující „Enemy“. Sekané kytarové rify střídající se s melodickými pasážemi zdůrazněnými emotivním zpěvem Fabienne Erni. Vlastně i ta videa mají jistou podobnost, především ve využití kontrastních barev, výrazných make-upů, světla a stínů. Naštěstí tady rejstřík kapely nekončí. „In The Darkness“ má v sobě nádech melodického metalu severského střihu. Zádumčivá „Cyclone“ je současně i nejzajímavější položkou, ve které je patrno, že kapela se nebojí experimentovat a kombinovat na pozadí depresivní melodie různé motivy a zvukové kreace. I tahle poloha staví ILLUMISHADE nad běžný průměr ve své kategorii.
Balady, jako jsou „Cloudreader“ nebo „Fairytale“, mě příliš za srdce nechytly, přijdou mi příliš podbízivé a samoúčelné. Podobně i další singl „Hymn“, který je i přes hezkou melodii a chytlavý refrén takový obyčejný. Vedle zmíněné „Cyclone“ je po hudební stránce velmi povedená ponurá skladba „Twily“, kde je hezký kontrast klávesových motivů a podladěných, ostrých kytar. Singl „Riptide“ je pak esencí toho nejlepšího, co tato kapela na své novince přináší.
Obal je ve skutečnosti velmi výstižný. Album má dvě tváře. Ta první je čtyři až pět písní, ve kterých vydavatel ucítil komerční potenciál a které se dočkaly vizuálního zpracování. Ta druhá je temnější, méně přístupná, ale o to zajímavější. … Osobně doporučuji tu druhou tvář, ale úplně to oddělit nejde, jako celek se to poslouchá nejlépe.
Hudebně i vizuálně zajímavá záležitost, která ucho potěší a oko pobaví. Vydali několik singlů, které se většinou rychle oposlouchají. Album má však i svojí osobitou, experimentální tvář, která stojí za to prozkoumat. Právě tato skrytá tvář staví ILLUMISHADE nad průměr a je důvodem k opakovanému poslechu.
Charismatická zpěvačka a kytarista z ELUVEITIE pokračují ve své paralelní skupině, která cílí na širší publikum a se svým druhým albem má i potenciál jej oslovit. Kdo má rád kapely jako LACUNA COIL nebo DELAIN, v novince by mohl najít zalíbení.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.